|
| pĝihlášen uživatel: anonym login |
Možná ti zejtra umře táta
| … a tvojí mámě se zhroutí celej svět. Jednoho dne u tvých dveří zazvoní bratranec, se kterým se nevídáš, oznámí ti, že tvůj táta umřel a doveze tě ke zhroucené mámě. Uvědomíš si, že ještě ráno táta stihnul odvést tvou sestru s jejím přítelem na jejich první dovolenou u moře a že je má vyzvednou za deset dní… A když ráno zazvoní tátův telefon, musíš jeho kamarádovi z práce, se kterým jezdil autem říct, že táta už s ním nepojede… Nikdy!
Můj táta byl nejlepší táta na světě. Se vším nám pomáhal. Teď, když jsme byly já i sestra „osamostatněné“, začali si s mámou užívat – jezdili po výletech, plánovali, jak si předělají byt, jak až doplatím hypotéku půjdou do nějakého domečku… A najednou se všechny sny rozplynuly a ona zůstala sama. Děti vylétly z hnízda a vnoučata nikde… V prvních chvílích mi pomohla spousta lidí – nemůžu vyjmenovat všechny, abych na nikoho nezapomněla, ale všem tímto děkuju. Nejvíc mi určitě pomohl bratranec Martin, který se mnou obešel všechno potřebné a hlavně vyřídil letenku pro sestru, aby se mohla vrátit… Jediné, co zbylo na mě, bylo oznámení toho, co se stalo. S tím mi nikdo nechtěl a asi ani nemohl pomoct. Martin taky obvolal tátovi kamarády, aby nás nepřekvapilo něčí zavolání, jako po té první probdělé noci. Pomohl mi vyřídit pohřeb… a hlavně je to člověk, kterému můžu zavolat a říct, že to prostě nezvládám. Musím říct, že pro mě bylo nejdůležitější si uvědomit, že tyhle věci se prostě stávají všem. Nebyl jediný důvod, proč bych měla být výjimka. Mám poměrně dost kamarádům, kterým umřel jeden z rodičů – ať jako malým dětem, nebo třeba ve dvaceti. Proč jsem si myslela, že mě se tohle nemůže stát fakt nevím. Teď už vím, že se může stát cokoliv. Už vím, že je důležitý si najít čas na lidi, který máte rádi, protože zítra už tu nemusí být. Je důležitý nahlas říct, jak jsou pro vás důležití, protože už třeba nemusíte mít příležitost. Je potřeba dělat věci teď, protože zítra už se nemusím vzbudit… A proč to všechno píšu? Před nedávnem jsem si tu povzdechla, jak moc mě mrzí, že zatím nemáme žádné děti a v nejbližší době to vypadá, že ani nebudou. Měla jsem pocit, že mi něco utíká, že zítra bude pozdě, že když počkáme, až mi bude třicet, že třeba vlastně ani žádný děti mít nebudu… Ale ani jednou mě nenapadlo, že já se třeba toho miminka dočkám, ale moje rodiče už možná ne… Teď už vím, že ať se začneme pokoušet o mimčo kdykoliv, že už vždycky bude pozdě. Můj táta už si nikdy nepochová vnoučátko a moje děti nikdy nepoznají svého úžasného dědečka… |
| Datum :12.07.2007_13:04:37 Autor èlánku : Ivet |
